Digi­tál­ní pro­hlíd­ka města

Historické město Weißenstadt v srdci pověstmi opředených Smrčin leží v nadmořské výšce 630 metrů a v listinách se poprvé objevuje roku 1299 jako Weißenkirchen. Tento původní název pocházel od barvy obílené vnější zdi kostela a světlé zinkové střechy zářící na slunci. Podle archivních pramenů patřil Weißenstadt k panství nedalekého hradu Rudolfstein. S povýšením na město norimberskými purkrabími v roce 1348 se název obce změnil na dnešní podobu. Jako součást bayreuthského markrabství připadl Weißenstadt v roce 1792 Pruskému království a v roce 1810 Bavorskému království. Weißenstadt leží v údolí Ohře a vyznačuje se romantickými řadami domů v ulicích, jedinečnými skalními sklepy a historickými řadami stodol.

Městský kostel sv. Jakuba je velmi starý. Původně to byl mariánský kostel. Předpokládá se, že jej jako románskou baziliku postavili cisterciáci. Teprve později, na počátku 16. století, došlo ke stavebním úpravám. Při velkém požáru města v roce 1823 byl z velké části zničen. Zůstaly stát jen obvodové zdi. Na Den reformace v roce 1827 mohl být kostel znovu vysvěcen. Od té doby určují prostorný interiér boční dvoupatrové empory, vpředu elegantně zaoblené. Kazatelnicový oltář ve stylu pozdního klasicismu zhotovil ze dřeva v letech 1827 až 1830 truhlář Johann Adam Opel z Wunsiedelu. Dnes zde začíná jeden z úseků Svatojakubské cesty. Vede kolem hřbitovního kostela, který požár ušetřil a jehož barokní zařízení se zachovalo. Městský kostel je impozantní klenutá stavba působící pozdně goticky, s ušlechtilým pozdně klasicistním interiérem. Chrám, známý v předreformační době jako mariánský kostel, byl po svém rozšíření na počátku 16. století pojmenován kostelem sv. Jakuba. Pouze presbytář a 39 metrů vysoká věž z lomového kamene pocházejí z období pozdní gotiky kolem roku 1518. Loď sahá spodními částmi svých zdí až do románského období. Její gotizující opěrné pilíře byly nově postaveny v roce 1716. Brzy nato byly zdi zvýšeny a uzavřeny barokní klenbou. Uměleckohistorickou zvláštností je křišťálový kříž z 50. let 20. století stojící na oltáři, dílo profesora Dr. Hermanna Jüngera z Mnichova, který je zdoben 24 horskými křišťály z Weißenstadtu. Protestantský chrámový prostor utváří Lutherův portrét od slavného umělce Christopha Wetzela. Dále novobarokní varhany s hrajícími anděly a erbem Hohenzollernů z roku 1891 od renomovaného varhanáře G. F. Steinmeyera z Öttingenu. Za pozornost stojí také novogotická křtitelnice z roku 1860 (dar Erharda Ackermanna), velký dřevěný krucifix z 16. století a sochy vzkříšeného Krista a patrona kostela sv. Jakuba.

Obyvatelé Weißenstadtu jsou známí jako Bummelhenker. Příběh se odehrál takto: Weißenstadtská kostelní věž měla několik výstupků. Na tom spodním, který byl obzvlášť široký, v létě rostla tráva. Stejně tak na městských hradbách, které obepínaly město. Starosta jako šetrný člověk nechtěl nechat trávu bez užitku uschnout. Poté co bylo zamítnuto několik jiných návrhů, dohodli se, že ji nechají spást malým obecním býkem. Z hradby tedy spustili provaz a zvíře na něm vytáhli nahoru. Když, přiškrcené provazem, vyplázlo jazyk, všichni si mysleli, že už cítí chuť trávy. Hlavu býka však přes římsu nedostali, a tak zvíře nakonec zase spustili dolů. Když si ho pořádně prohlédli, bylo mrtvé. Měšťané se radovali, že nahoru netáhli velkého obecního býka. Tak přišli obyvatelé Weißenstadtu ke své přezdívce Bummelhenker. (Úryvek z vlastivědné knihy Weißenstädter Heimatbuch od Georga Krause)

Historické řady stodol jsou urbanistickou zvláštností a jsou chráněny jako kulturní památka. Po ničivém požáru města v roce 1823 byly stodoly z důvodu požární ochrany přemístěny mimo město. Tyto řady stodol na okraji starého města dodnes utvářejí ráz Weißenstadtu. Většinou velmi prosté stodoly působí díky řazení několika staveb za sebou s průběžnou linií okapů a hřebenů střech velmi impozantně svými rozměry a mohutností. Okraj starého města utvářejí tmavé břidlicové střechy, místy lomové zdivo a vjezdové oblouky s dekorativním žulovým ostěním.

Historický lázeňský park je zcela výjimečný umělecký projekt, který vznikl na místě bývalého kamenického závodu. Na západním břehu jezera Weißenstädter See byl v roce 1994 založen historický lázeňský park Weißenstadtu. Mezi ruinami bývalé brusírny kamene jsou začleněny přírodě blízké květinové a rostlinné výsadby. Erhard Ackermann (narozen 8. srpna 1813, zemřel 9. ledna 1880) je nejslavnějším synem města. Díky své vynalézavosti vyvinul zvláštní techniku broušení tvrdé žuly a byl považován za vynálezce průmyslového broušení tvrdého kamene. V roce 1867 vybudoval ve Weißenstadtu na břehu Ohře obrovský závod na broušení žuly. V jeho firmě vznikaly od 19. století až do moderní doby neuvěřitelně umně broušené sloupy a impozantní pomníky, které našly své místo v mnoha zemích světa. Díky vlastní železniční vlečce dobyla weißenstadtská žula celý svět. Žula z Weißenstadtu je vyhledávanou zvláštností. Později závod pokračoval pod názvem Grasyma (Granit, Syenit und Marmor – žula, syenit a mramor). Na památku čestného občana Erharda Ackermanna stojí uprostřed lázeňského parku busta z porfyru z Ochsenkopfu, dílo sochaře Wolfganga Steffana. Jeho rodný dům stojí přímo na weißenstadtském náměstí, v domě číslo 5, kde dnes sídlí antikvariát a dům umění. Je označen malou pamětní deskou. Dnes je historický lázeňský park místem odpočinku a nabízí prostor k ústraní a krátkému oddechu od všedního dne. U fitness prvků a na odpočinkových lehátkách, v Kneippově brouzdališti a pod velkými stromy podporují návštěvníci své zdraví a pohodu. Kromě toho mohou objevovat místní byliny a jejich léčivé účinky a mezi historickými ruinami se dozvědět o historii a významu hornin Smrčin a jejich zpracování. Na dvanácti informačních stélách („Žula ve Smrčinách“ Geoparku Bavorsko-Čechy) jsou představeny různé aspekty žuly – od jejího vzniku až po zušlechťování jejího povrchu. Vše je volně přístupné po celý rok. V umně zachovaných ruinách se během roku konají trhy jako Frühlingszauber (Jarní kouzlo), Seezauber (Kouzlo jezera) a tradiční vánoční trh. V srpnu pořádá spolek Förderverein Kinder und Jugend e.V. v lázeňském parku rockový festival „Rock the Ruins“ s koncerty rockových kapel z celého světa. Prostorné Kneippovo brouzdaliště, různé fitness prvky a dřevěná odpočinková lehátka zvou k aktivitě stejně jako k odpočinku. V útulném koutě najdete báječnou bylinkovou spirálu, která dává léčivý podnět k poznávání zdravého světa přírodních bylin. Pro všechny smysly – k dívání, hmatání, ochutnávání, čichání a naslouchání živé přírodě v tomto malém útočišti. Park zve všechny, malé i velké, třeba jen na skok. Nechte se okouzlit. Příroda se tu láskyplně snoubí s naší tradiční průmyslovou historií.

Hřbitovní kostel „Nejsvětější Trojice“ vznikl pravděpodobně před rokem 1581. Jeho barokní sloh je ovlivněn gotikou a pozdní renesancí. Tento druhý evangelický chrám ve Weißenstadtu je díky bohatství historických vzpomínek výjimečnou památkou města. V letech 1700–1708 byl kvůli zchátralosti obnoven a výrazně rozšířen směrem na západ. Stavba má charakter ovlivněný gotikou a pozdní renesancí. O svátku sv. Jana Křtitele (24. června) 1708 byl kostel vysvěcen ke cti Nejsvětější Trojice, a proto má bohoslužba v tento den tradici. V hřbitovním kostele se konají evangelické i katolické pohřební obřady. V období od Letnic do jednoho týdne po slavnosti díkůvzdání za úrodu slaví farní sbor každou neděli ranní bohoslužbu v 8:00.

Na území města Weißenstadt se dodnes dochovalo asi 200 skalních sklepů (Felsenkeller). Sloužily k uskladnění polních plodin, piva a ledu. Ať už u Kellerhausu v ulici Bergstraße, nebo u bývalé železniční trati u jezera – soubor skalních sklepů, jako je ten náš, dnes najdete už jen vzácně. Vznikly jako zásobní sklepy v době, kdy se zemědělské produkty musely ve velkém skladovat na zimu; dnes se většinu z nich snaží zachránit před chátráním. Dříve se zde skladovaly brambory, řepa a pivo. Uživatelé museli od města získat právo užívat sklep (Kellerrecht). Většina těchto práv platí dodnes. V místní mluvě se sklepům láskyplně říká „Hoppetölen“ – což velmi připomíná Kraj z „Pána prstenů“. Neobyčejný, fascinující svět nad zemí i pod ní. V tomto městečku na krystalickém podloží se navíc po mnoho staletí přímo pod městem hornicky těžily krystaly. O prastaré hornické tradici dodnes svědčí tento tajemný svět sklepů i návštěvnický důl otevřený v roce 2016, takzvaný cínový důl Werra. Největší počet sklepů se nachází jižně od města v areálu Kellerhaus. Jsou zapsány jako kulturní památka. Většina vstupů vede po žulových schodech do místy dlouhých sklepních chodeb, z nichž se některé větví do několika postranních chodeb. Vchody do sklepů byly zpevněny zdivem z polních kamenů, do něhož jsou zasazeny zárubně z tesané žuly. Dveře jsou ze silných dřevěných fošen a opatřeny zámky. Slabá místa v klenbách byla vyzděna. Sklepy vznikly v 18. století, kdy lidé potřebovali nezamrzající skladovací prostory pro potraviny. Uskladňoval se zde také led, kterým se v létě chladilo pivo. Led se v zimě získával na rybnících a na ledových lešeních a díky studenému vzduchu ve sklepech vydržel až do srpna. Protože sklepy leží na městských pozemcích, museli uživatelé získat právo užívat sklep a platit nízký poplatek, takzvané Kellergeld. V této krajině, kterou Bavorský zemský úřad pro péči o památky označil za jedinečnou, se usadily vzácné rostliny a živočichové. V některých sklepích roste vzácný světélkující mech a různé druhy netopýrů zde mají své zimoviště. Nenechte si ujít prohlídku sklepů s průvodcem.

Jezero Weißenstädter See o rozloze přibližně 50 hektarů je největším jezerem v srdci Smrčin. Oblíbený výletní cíl pro malé i velké. Uměle vzdutá vodní nádrž Weißenstädter See leží na horním toku Ohře a napájí ji Ohře spolu s potokem Höllenbach. Z historického hlediska je zajímavé, že jezero bylo v roce 1976 znovu založeno na místě, kde se původně nacházel městský rybník Weißenstadtu. Ten byl v roce 1820 prodán, rozdělen na parcely a vysušen. Město v polovině 70. let 20. století pozemky odkoupilo zpět a jezero, které nyní slouží výhradně k rekreaci, znovu vybudovalo. Jezero, přístupné ze všech stran, nabízí návštěvníkům uvolnění, odpočinek a spoustu sportovních možností. Pohodlná, 4 km dlouhá stezka podél břehu patří u mladých i starších k nejnavštěvovanějším vycházkovým trasám ve Smrčinách. Je bezbariérová, a proto se výborně hodí pro vozíčkáře i pro návštěvníky s dětskými kočárky. Plachtění a windsurfing jsou povoleny ve vyznačené sportovní zóně. Ideálním přístupem pro tyto aktivity je velké parkoviště na jihozápadě jezera. Nachází se zde také areál místního jachtařského klubu. Provoz motorových člunů není povolen. Okolí jezera je jako stvořené k tomu, abyste na sebe nechali působit klid přírody a harmonii krajiny. Dopřejte si odpočinek na některé z mnoha laviček kolem jezera a vychutnejte si nádherný výhled na Großer Waldstein a Schneeberg, nejvyšší horu severního Bavorska. Na stezce kolem jezera Weißenstädter See stojí také socha Berlínského medvěda. Připomíná přátelské vztahy s berlínským obvodem Spandau. Berlínský medvěd od sochařky Lilli Frohlich, který až do ukončení provozu školy v přírodě stál u příjezdové cesty k ní a po desetiletí vítal hosty, získal nové místo u jezera Weißenstädter See. Zde má připomínat nádhernou přátelskou spolupráci trvající více než pět desetiletí. V roce 1959 věnovalo město Weißenstadt spolku Schullandheimwerk Spandau pozemek na úpatí Waldsteinu, na kterém spolek do roku 1961 postavil školu v přírodě a provozoval ji až do roku 2013. Za více než 50 let nejen že mnoho berlínských žákyň a žáků poznalo Weißenstadt a Smrčiny, ale vzniklo také mnoho přátelských vazeb mezi Spandau a Weißenstadtem.

Přibližně před 300 miliony let se při srážce kontinentálních desek Gondwany a Laurussie v průběhu variského vrásnění začaly formovat i pozdější Smrčiny. Z hlubin zemského nitra pronikalo za vysokého tlaku a vysoké teploty do vrásnícího se pohoří magma, které nakonec ztuhlo v žulu. Při chladnutí a v důsledku dalších tektonických změn vznikaly v žule trhliny a pukliny, které se vyplňovaly minerálními roztoky. Při klesajícím tlaku a klesající teplotě tyto roztoky krystalizovaly a vytvářely křemenné žíly, které se obohacovaly pyritem, cínovcem nebo jinými minerály. Pod Weißenstadtem se – jak popisuje Gümbel ve svém geognostickém popisu Smrčin – táhne křemenná žíla, která vyniká hojným výskytem krásných, čirých křemenných krystalů. Takové krystaly se vyskytují také na Strehlenbergu u Marktredwitzu a u Bernsteinu.

Pietní háj Ehrenhain je park na ulici Kirchenlamitzer Straße, který lemuje řada historických stodol. Uprostřed parku stojí válečný pomník. Byl postaven na počest padlých vojáků obou světových válek. Je zhotoven z místní žuly a představuje monumentální postavu bojovníka – sochu Rolanda. Socha Rolanda je zároveň symbolem svobody. Válečný pomník vytvořil weißenstadtský sochař Christian Neuper; slavnostně odhalen byl 2. října 1928. Na podstavci Rolandovy sochy jsou vyznačeny roky, kdy obě války skončily, 1918 a 1945, a uprostřed weißenstadtský městský znak. Pomník je vysoký 4,20 m a váží zhruba 7,5 tuny. Po roce 1945 byla plocha rozšířena a park kolem pomníku byl upraven jako pietní háj – Ehrenhain. Dodnes se zde každoročně v Den národního smutku (Volkstrauertag) koná slavnostní kladení věnců na památku padlých obou světových válek. Pietní háj s válečným pomníkem je zapsán u Bavorského zemského úřadu pro památkovou péči jako stavební kulturní památka.

První katoličtí věřící přišli do Weißenstadtu na přelomu 19. a 20. století. Katolický kostel byl postaven v roce 1936. Postupné budování železniční trati z Řezna do Hofu od poloviny 19. století přineslo Smrčinám velký hospodářský růst. Tkalcovny, sklárny, těžba a zpracování žuly a porcelánový průmysl přinesly regionu na mnoha místech nebývalý hospodářský rozkvět. Kvůli překotné industrializaci brzy chyběly pracovní síly, což se vyrovnávalo přistěhovalectvím z Horní Falce a dalších regionů. Nově příchozí dělníci byli většinou katolíci, a proto bylo nutné zakládat farní obce a zřizovat modlitebny. I ve farnosti Wunsiedel bylo třeba reagovat na změněnou situaci, aby se vyhovělo pastoračnímu vývoji v Marktleuthenu, Kirchenlamitzi, Röslau a Weißenstadtu. Nejprve byla zřízena modlitebna v Marktleuthenu. Pro katolíky z Weißenstadtu však byla více než 13 km dlouhá cesta pěšky daleká a namáhavá. Na prosbu tehdejšího faráře zřídil stavitel Emil Peruzzi, rodák z Itálie, v roce 1912 ve svém nově postaveném obytném domě na Egger Straße / Badstraße modlitebnu. Tehdy zde kněz z Marktleuthenu sloužil katolickou bohoslužbu každé dva až tři týdny. Po dokončení weißenstadtského kostela Panny Marie Neposkvrněné (St. Maria Immaculata) v roce 1936 byla modlitebna zrušena a rodina Peruzzi ji zcela přestavěla pro soukromé účely. Když modlitebna ve Weißenstadtu přestala počtu katolíků stačit, rozhodl se tehdejší weißenstadtský farář Georg Eckfuß postavit kostel. Základní kámen byl položen 26. října 1935 a již 30. srpna 1936 vysvětil arcibiskup Dr. Michael Buchberger z Řezna kostel Panny Marie. Byl to také on, kdo kostelu určil patrocinium Panny Marie Neposkvrněné (Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu). Duchovní správu i nadále zajišťovali kněží z Marktleuthenu. V roce 1951 byl Weißenstadt povýšen na expozituru, v roce 1977 na farní kuracii a od 8. prosince 2001, v den slavnosti Panny Marie Neposkvrněné, na farnost. Mezitím je farnost Weißenstadt opět spravována z farnosti Marktleuthen. Kostel Panny Marie navrhl mnichovský architekt Georg Berlinger v duchu novorománského slohu jako stavbu s chórovou věží. V přízemí věže je umístěn presbytář. Na něj pak navazuje loď kostela s lavicemi. Tento sloh vychází ze způsobu stavby vesnických kostelů v raném středověku. Celá stavba katolického kostela byla postavena z žulového kamene, a tak odráží přírodní kámen Smrčin. Kostel je dlouhý přes 20 metrů a široký 9 metrů. Masivně působící věž dosahuje výšky 22 metrů. Z boku ke kostelu přiléhá kostelnický dům, v němž se nachází sakristie a obytné prostory. Po dostavbě kostela byly ve věži umístěny tři zvony. Během druhé světové války musely být dva větší odevzdány k roztavení; nejmenší, takzvaný zvon sv. Josefa, se zachoval. O slavnosti Ježíše Krista Krále v roce 1964 byly oba ztracené zvony nahrazeny. Nesou jména zvon Panny Marie a zvon sv. Bonifáce. Novou faru se podařilo vysvětit v roce 1964. V roce 1970 dostal kostel Panny Marie konečně i dlouho očekávané varhany.