Pověs­ti ze Smrčin

Pověs­ti ze Smr­čin uka­zu­jí dob­ře zná­má mís­ta v novém, fas­ci­nu­jí­cím světle.

Bum­melhen­ker

Oby­va­te­lé Weißen­sta­d­tu jsou v celém kra­ji zná­mí jako „Bum­melhen­ker“. Tato pře­zdív­ka pochá­zí z jed­né z nej­slav­něj­ších pověs­tí Smrčin.

Na zdi weißen­sta­dt­ské kos­tel­ní věže kdy­si rost­lo mno­ho trá­vy. Aby nepři­šla nazmar – šetr­ní tu byli odjak­ži­va –, roz­hod­la měst­ská rada, že ji spa­se Bum­mel, obec­ní ple­men­ný býk, pro­to­že kose­ní by bylo pří­liš prac­né. Pře­ho­di­li tedy přes zeď pro­vaz, na dru­hé stra­ně ho zví­ře­ti omo­ta­li kolem krku a zača­li táh­nout. Rad­ní spo­lu s purkmis­trem vytáh­li Bum­me­la do polo­vi­ny výš­ky, když tu býk vyplá­zl jazyk dale­ko z tla­my. „Už cítí trá­vu!“ zvo­lal jeden chyt­rák z řad měš­ťa­nů. Když ho ale koneč­ně dosta­li naho­ru na výstu­pek zdi, už se ani nehnul – byl udu­še­ný.
Oby­va­te­lé Weißen­sta­d­tu si tak vyslou­ži­li pře­zdív­ku „Bum­melhen­ker“ – ti, kdo obě­si­li Bummela.

Ten­to pří­běh si může­te dodnes pře­číst na měst­ských hradbách ved­le naše­ho kamen­né­ho „Bum­me­la“.

Epprecht­stein nad Kirchenlamitz

Jed­nou za rok, ale nikdy v urči­tý den, když farář v Kir­chen­la­mi­tz odří­ká­vá na kaza­tel­ně „Otče­náš“, zved­ne se ská­la a až do kon­ce mod­lit­by uka­zu­je vel­ké hro­ma­dy zla­ta. Se slo­vem „Amen“ zase kles­ne a nesmír­né pokla­dy jsou opět na rok uza­vře­ny. I když dosud neby­lo niko­mu dopřá­no ten­to šťast­ný oka­mžik zastih­nout a něco z pokla­du urvat, kdy­si dáv­no pře­ce něko­lik lidí k čás­ti bohat­ství při­šlo, a to tak­to: Jeden pas­týř jed­nou pásl své stá­do neda­le­ko zří­ce­nin a bez­sta­rost­ně se natá­hl do měk­ké trá­vy. Najed­nou zasle­chl poblíž něja­ký zvuk. Vzhlé­dl a spat­řil dív­ku zaha­le­nou do podiv­né­ho odě­vu, jak pil­ně obra­cí hrá­bě­mi spa­da­né lis­tí. Přá­tel­sky na pas­tý­ře kýv­la. Když se nesmě­le při­blí­žil, nacpa­la mu lis­tím všech­ny kapsy a zmi­ze­la. Pas­tý­ře obe­šla tíseň a hrůza; obrá­til se ke stá­du a co nej­rych­le­ji ho hnal domů. Doma vyprá­věl svým blíz­kým o té podiv­né pří­ho­dě a sáhl při­tom do kapsy, aby jim lis­tí uká­zal. Ale – kdo by popsal jeho úžas! – z kaž­dé­ho lis­tu se stal vel­ký lesk­lý zlaťák! – Kdy­by už neby­la za dveř­mi noc, hned by spě­chal zpát­ky na horu, aby při­ne­sl všech­no lis­tí, kte­ré by une­sl. Ta noc byla nejdel­ší v jeho živo­tě, nemohl oka zamhou­řit. Sotva se zača­lo roze­dní­vat, běžel s vel­kým pyt­lem na horu a s buší­cím srd­cem se blí­žil ke zří­ce­ni­nám; ale – všech­no bylo pryč a ona zla­to roz­dá­va­jí­cí žena se mu už nikdy v živo­tě neukázala.

Pověst o Och­sen­ko­p­fu a Hankerlgrube

Jsou to dvě mís­ta, kte­rá v pověs­tech dosáh­la zvlášt­ní pro­slu­los­ti: domi­nan­ta poho­ří, Och­sen­ko­pf, a pak jámy, kte­ré jsou na již­ní stra­ně zná­mé pod jmé­nem Han­kerl­gru­ben. Pod­le pověs­ti se na Och­sen­ko­p­fu nachá­zí kap­le, Kap­le duchů (Geis­ter­ka­pelle), pří­mo pod ská­lou, kte­rá leží napro­ti kos­te­lu v Bischofs­grü­nu, a je plná neko­neč­ných pokla­dů zla­ta a dra­ho­ka­mů. Na sva­té­ho Jana, když farář z Bischofs­grü­nu zvěs­tu­je z kaza­tel­ny evan­ge­li­um, se kap­le ote­vře, aby se s kon­cem evan­ge­lia zase zavře­la. Běda tomu, kdo pak pro­pás­ne tu lhů­tu: zůsta­ne uvnitř. Šťast­ný je nao­pak ten, kdo krát­kou chví­li doká­zal vyu­žít: vrá­tí se domů boha­tě obtěž­kán. – Toho dne tam ros­te jedi­ná kvě­ti­na své­ho dru­hu: je klí­čem, kte­rý kap­li ote­ví­rá. Před mno­ha sty lety se něko­li­ka ven­ko­va­nům z oko­lí poda­ři­lo ji najít a kap­li otevřít: nemoh­li se vyna­dí­vat na tu nád­he­ru uvnitř; oltá­ře i kaza­tel­na byly ze zla­ta, slou­py ze stří­b­ra a posá­ze­né dra­ho­ka­my. – Jed­nou toho dne prše­lo a uhlíř chtěl zachrá­nit své uhlí a spě­chal do lesa prá­vě ve chví­li, kdy se vše­mi zvo­ny zvo­ni­lo ke mši. Tu uvi­děl kap­li ote­vře­nou, vstou­pil a vstříc mu zazá­řil lesk zla­té­ho oltá­ře. Běžel domů pro lidi, ale zvo­ně­ní skon­či­lo a uhlíř už jen sly­šel, jak se kap­le zřítila.

V této hoře se také pro­pa­dl zača­ro­va­ný zámek s mno­ha pokla­dy. Když na sva­té­ho Jana farář čte a vyklá­dá evan­ge­li­um, je ote­vřen tomu, kdo zná ces­tu: zla­to tam visí jako ram­pou­chy. – Jeden muž našel krás­nou kvě­ti­nu a odne­sl si ji domů; doma se pro­mě­ni­la v klíč; pomys­lel si, že je to klíč od zám­ku, šel k hoře, dostal se do hra­du a nacpal si všech­ny kapsy zla­tem a stří­brem, až kdo­si zvo­lal: „Hleď, ať jsi pryč, ale neza­po­meň na to nej­lep­ší!“ Ve stra­chu a spě­chu nechal klíč v zám­ku. Příští rok ve stej­nou dobu našel ces­tu zno­vu: vešel do hra­du a zdr­žel se tak dlou­ho, že zůstal celý rok zavře­ný. Jemu se to však zdá­lo jako tři dny.

Pověst o Pekle na Rudolfsteinu

Slez­ský pijan.
Na sever­ním sva­hu Schne­e­ber­gu, sou­se­da Fich­tel­ber­gu a Och­sen­ko­p­fu, stál smě­rem k Weißen­sta­d­tu také rytíř­ský a lou­pe­ži­vý hrad Rudolfstein nebo­li Rollen­stein, jehož mís­tu se dodnes říká Schlossberg (Zámec­ký vrch). Hrad prý v roce 857 vysta­věl Rudolf, falc­kra­bě ve Fran­cích, na obřích ska­lách, kte­ré při­po­mí­na­jí zdi posta­ve­né lid­skou rukou; jiní za sta­vi­te­le pova­žu­jí císa­ře Rudol­fa ze Šváb­ska. Kolem Wun­sie­de­lu stá­lo nejmé­ně dva­náct až čtr­náct lou­pe­ži­vých hra­dů, jejichž oby­va­te­lé vyfouk­li pro­jíž­dě­jí­cím kup­cům pení­ze z kapes jako sil­né hor­ské vět­ry. Lupi­či a ducho­vé v důvěr­ném spol­če­ní děla­li z neschůd­né­ho kra­je nebez­peč­né a širo­ko dale­ko nebla­ze pro­slu­lé mís­to a jed­no­mu les­ní­mu zákou­tí pod Rudolfstei­nem, obklo­pe­né­mu hrů­zostraš­ný­mi skal­ní­mi rokle­mi, se říká Peklo (Hölle). Leže­lo upro­střed mezi lou­pe­ži­vý­mi hra­dy Rudolfstein a Wald­stein a pocest­ní tu čas­to zaku­si­li víc trá­pe­ní od zamas­ko­va­ných lap­ků než od les­ních duchů a pekel­ných ohňů, kte­ré se uka­zo­va­ly v podo­bě ohni­vých nestvůr, zatím­co se ozý­val praskot, jako by se celý les řítil k zemi. Jeden mys­li­vec ze Sas­ka, kte­rý stra­ši­del­né rejdy v Pekle ješ­tě neznal, tam uvi­děl zvěř a pro­ná­sle­do­val ji, když prcha­la naho­ru k Wald­stei­nu. Čím výš stou­pal, tím víc zvě­ře spat­řil, ale všech­no před ním prcha­lo do zří­ce­ni­ny hra­du a žád­né zví­ře se mu nedo­sta­lo na ránu. Teď i on vešel bra­nou – a tu se najed­nou ská­la i zeď, keř i strom zaha­li­ly šedou mlhou a na hrad­ním nádvo­ří se str­hl hukot, křik, třesk a cin­kot, ště­kot a ječe­ní, jako by se roz­pou­ta­lo celé peklo, vřís­kot a smích, a uká­zal se mu divo­ký lovec s celým divo­kým honem plným postav, z nichž šla hla­va kolem, až se zhrou­til k zemi a doce­la pozbyl smys­lů. Když se pro­bral, byla kolem něj tma a dole v Reu­mer­sre­u­thu odbí­je­ly věž­ní hodi­ny dvanáctou.

Cih­la z Waldsteinu

Nej­krás­něj­ší zří­ce­ni­nou na obřích ska­lách Smr­čin a mezi nimi je Wald­stein, kdy­si síd­lo pánů ze Spar­nec­ku, kte­ří měli všu­de kolem své kasič­ky, do nichž si uklá­da­li pení­ze cizích lidí, až jejich řádě­ní uči­nil pří­trž hrůz­ný konec. – Jeden chudý náde­ník kdy­si sekal dře­vo kou­sek od sta­rých zdí, kte­ré z hra­du Wald­stein zby­ly, když k němu při­stou­pil malý muží­ček, byl náram­ně vlíd­ný a podal mu cihlu, při­čemž mu posun­ky nazna­čil, ať si ji vez­me domů. Dře­vo­ru­bec zůstal jako opa­ře­ný; ote­vřel pusu i oči, poma­lu cihlou otá­čel v ruce, pro­hlí­žel si ji a nako­nec ho napadla ta vel­ká otáz­ka: Proč bych si měl tu cihlu brát domů? – a pro­to­že jeho pros­tý sel­ský rozum na odpo­věď nesta­čil, chtěl se zeptat dár­ce. Ale hle: muží­ček byl pryč. Dře­vo­ru­bec cihlu ješ­tě jed­nou obrá­til sem a tam a zabru­čel: Kdy­by to aspoň byla cih­la roma­du­ru, to bych si dal líbit. Takhle si člo­věk o tu věc ako­rát uma­že ruce i šaty načer­ve­no a nic z toho nemá, dej­te mi pokoj s tako­vý­mi hloupost­mi! A s tím hodil cihlu do křo­ví. Když při­šel domů, žena na něj celá udi­ve­ná vykřik­la: Ježiš­marja, chla­pe! Vždyť se blyštíš jak špe­ko­vá kůr­ka! Nechals se snad v ohni pozla­tit? – A hle, vše­chen cih­lo­vý prach, kte­rý mu ulpěl na rukou a na šatech, byl ryzí zla­tý prach. Jů, jak byl teď dře­vo­ru­bec čilý! Jak zase utí­kal naho­ru k Wald­stei­nu! Jak v křo­ví hle­dal zla­tou cihlu až do setmě­ní! – Ale ouha, už ji nikdy nenašel.