Přes vrcholy Smrčin prochází hlavní evropské rozvodí, hranice mezi povodími Labe, Dunaje a Rýna. Najdete zde prameny Ohře, Sály, Bílého Mohanu a Fichtelnaab.
Pramen Ohře
Úprava pramene
Upravený pramen Ohře leží na severozápadním svahu Schneebergu, 150 m západně od okresní silnice WUN 1 Weißenstadt–Bischofsgrün. Dojdete k němu krátkou pěšinou od parkoviště nebo po hlavní turistické trase spolku Fichtelgebirgsverein (FGV) Quellenweg. Jméno řeky, „Agara“, má být keltského původu a znamená přibližně „čilá, rychlá“. Pramen poprvé provizorně označil prostý kámen s nápisem „Egerquelle 1850“. Dnešní úprava pramene z roku 1923 vznikla z iniciativy města Cheb (Eger). Dvanáct hrubě otesaných žulových kamenů tvoří kruh kolem vývěru pramene. Hlavní kámen je o něco větší a vedle slova „Eger“ nese městský znak starého říšského města. Na ostatních kamenech jsou jména obcí, které na stavbu přispěly: Weißenstadt, Marktleuthen, Königsberg (Kynšperk nad Ohří), Falkenau (Sokolov), Elbogen (Loket), Karlsbad (Karlovy Vary), Fischern (Rybáře), Klösterle (Klášterec nad Ohří), Kaaden (Kadaň), Saaz (Žatec) a Postelberg (Postoloprty). Kvádrem s nápisem Klösterle, kterým voda z pramene odtéká, se Ohře vydává na svou 325 km dlouhou cestu.
Vkusné stavební provedení zajistila firma GRASYMA AG Wunsiedel, slavnostní vysvěcení se konalo na Boží hod svatodušní 1924. Hned jižně od pramene spočívá na dvou kamenných kostkách obdélníkový žulový blok s nápisem:
Když chlapec přišel k Ohři: „Ohře, řekni, kam to spěcháš?“ „K Labi,“ šumí čileji, „k Labi musím putovat!“
Když chlapec přišel k Labi, zněla odpověď závažně; hřmotně mu totéž hučí zpět: „A já musím do Německého moře!“Text: Dr. Karl Tilp; hudba: prof. Josef Freyer. Mírně upravený text pochází z písně „Podersamer Heimatklänge“.
Jen pár metrů od pramene stojí pamětní kámen vysídlených sudetských Němců s nápisem: „Vlna ví, kam plyne.“ Text pochází od spisovatele Erwina Guida Kolbenheyera.
Kámen postavila firma GRASYMA AG Wunsiedel u příležitosti setkání Egerlandtag v Bayreuthu v roce 1955. Okolí pramene s listnatým lesem je chráněnou přírodní památkou. Jižně od mlýna Weißenhaider Mühle leží na severním svahu Schneebergu pramenná oblast „Staré Ohře“ (Alte Eger). Tam má mít původ vlastní tok Ohře, dnes nazývaný Zinnbach. Z „pohodlnosti“ se však upravil dnešní, snáze dostupný pramen.
Pramen Sály
Původ a tok
Dnes se jí říká Saská Sála (Sächsische Saale), dříve se nazývala také Durynská nebo Fojtlandská Sála, aby se odlišila od Franské Sály, která se v Dolních Frankách vlévá do Mohanu. Pramení ve staré štole na severozápadním svahu Waldsteinu v městském lese města Münchberg v nadmořské výšce 707 m.
U vrchu Haidberg nedaleko Zellu protíná pásmo zelených břidlic münchberského rulového masivu. Po krátkém toku k severu obtéká pod Weißdorfem širokým obloukem k východu zříceninu Uprode. Odtud sleduje podél železniční trati Münchberg–Hof široké meandry údolí Sály, které se u Schwarzenbachu opět stáčí k severu. U Fattigau přijímá Sála říčku Lamitz, u Oberkotzau Schwesnitz, která se v horním toku nazývá Perlenbach. Jižně od Hofu do ní ústí Horní Regnitz, severně od města Dolní Regnitz. Od Hirschbergu po Blankenstein tvoří Sála hranici s Durynskem. Po celkové délce toku 427 km se vlévá do Labe.
Z historie pramene Sály
Ve srovnání s Ohří, Mohanem a Nábou odvádí Sála ze Smrčin nejméně vody. Saská Sála pramení, jak už bylo řečeno, ve staré důlní štole. Na zdi z hrubých žulových kvádrů je syenitová deska s nápisem: „Pramen Sály, upravený městy Münchberg, Schwarzenbach, Hof, Weißenfels, Halle 1869“. Podnět k první úpravě pramene tehdy vzešel od města Münchberg, města uvedená na desce se podílela na nákladech. Celé území je chráněnou přírodní památkou.
U pramene začíná 427 km dlouhá cyklostezka Saale-Radweg.
Od nejstarší zmínky o řece se její psaní několikrát změnilo: 791 Sala, 876 Salaha nebo Saldwa, 965 Salawa, resp. Sala, 1109 Sala a Sale. Všechny tyto tvary obsahují kmen „sal“, který znamená „sůl“. Koncovka „-aha“ odpovídá latinskému „aqua“ = voda. Sála by tedy byla „slaná voda“ nebo „slaná řeka“. Jméno zřejmě souvisí s četnými slanými prameny na dolním toku (např. Sulza, Kösen, Dürrenberg, Halle).
Pramen Bílého Mohanu
Pramen Bílého Mohanu, zasazený do žulových kvádrů, leží v nadmořské výšce 887 m na východním svahu Ochsenkopfu, nedaleko skály Weißmainfelsen. Pěšky k němu dojdete po turistických stezkách od rybníka Karchesweiher nebo z vrcholu Ochsenkopfu.
Z historie pramene
Poprvé pramen v roce 1717 upravil lovčí Johann Caspar Munder z Bischofsgrünu na příkaz bayreuthského markraběte, a proto se mu nejprve říkalo „Knížecí studna“ (Fürstenbrunnen). Krycí kámen nese zollernský znak a letopočet 1717. Písmena „G F C M Z B I P H“ kolem znaku jsou počátečními písmeny slov „Georg Friedrich Carl, Markgraf zu Bayreuth, in Preußen Herzog“ (Jiří Fridrich Karel, markrabě bayreuthský, vévoda v Prusku). Z obou číslic se zachovala jen pravá; levá byla, jak je dobře vidět, odsekána. Iniciály lovčího „J C M“ jsou vytesány z pravé strany závěrného kamene. Na druhou úpravu pramene upomíná levý kámen vedle závěrného kamene s letopočtem 1827. Broušená syenitová deska s nápisem WEISSMAINQUELLE byla osazena po roce 1886.
Johann Wolfgang von Goethe navštívil se svými průvodci Knížecí studnu 1. 7. 1785. Zakladatelé německého romantismu, básníci Wilhelm Heinrich Wackenroder a Ludwig Tieck, přišli k prameni Mohanu 26. 5. 1793 během své svatodušní cesty.
Dne 6. 5. 1972 byla u pramene slavnostně otevřena 542 km dlouhá dálková trasa Mainwanderweg, první dálková turistická trasa v Bavorsku. V roce 1975 nechal Přírodní park Smrčiny (Naturpark Fichtelgebirge) za 23 000 DM úpravu pramene opravit; přitom byly do studniční jímky svedeny čtyři vývěry z blízkého okolí.
Cesta Bílého Mohanu
K úpatí Ochsenkopfu teče Mohan s velkým spádem severovýchodním směrem do Karches, kde se v pravém úhlu stáčí k severozápadu a poprvé jej posilují drobné toky ze slatě Seelohe a od Schneebergu a Nußhardtu. U Fröbershammeru opouští žulu centrálního masivu. U Glasermühle se stáčí k jihozápadu a protéká úzkým romantickým údolím do Röhrenhofu a Goldmühlu, kde přijímá potok Zoppatenbach, kdysi zlatonosný. Pak se řeka znovu obrací k severozápadu, u Bad Bernecku přijímá Ölschnitz, obchází zdejší diabasové vrchy a stále více se vzdaluje od Smrčin. U Steinenhausenu (nedaleko Kulmbachu) se Bílý a Červený Mohan spojují v Mohan. Po 524 km se Mohan u Mohuče vlévá do Rýna.
U pramene se nachází jeden ze dvou výchozích bodů cyklostezky Main-Radweg.
Původ jména
V antice se Mohan nazýval „Moenus“, v roce 794 „Moin“, ve středohornoněmčině „Moun, Moin“; teprve od 15. století se prosadila podoba „Main“. Jméno má být keltského původu, vzniklo na dolním toku a znamená „řeka“. Přídomek „Bílý“ vznikl v 17. století k odlišení od „Červeného Mohanu“, přičemž rozhodující měla být barva vody. Od Karches (obec Bischofsgrün) po Kulmbach sloužila řeka od 16. do 19. století k plavení dřeva; k posílení průtoku byly zřízeny plavební rybníky. Její vodní síla poháněla hamry ve Fröbershammeru, Glasermühle, Röhrenhofu a Goldmühlu.
Pramen Fichtelnaab
Fichtelnaab je zdrojnicí Náby a pramení na jihovýchodním svahu Ochsenkopfu, severozápadně od Neubau, místní části obce Fichtelberg. Pramen na trase „Quellenweg“ v nadmořské výšce 867 m upravil v roce 1907 spolek Fichtelgebirgsverein. Od počátku 15. do konce 18. století se mělo za to, že řeka vytéká z jezera Fichtelsee opředeného pověstmi. V roce 1787 zjistil farář Weise z Bischofsgrünu, „že z jezera odtéká jen část Náby“, a v roce 1879 uvedl královský vrchní báňský rada Dr. C. W. Gümbel ve svém „Geognostickém popisu Smrčin“ (Geognostische Beschreibung des Fichtelgebirges), že Fichtelnaab pramení nedaleko pramene Mohanu na východním svahu Ochsenkopfu.
Cesta Fichtelnaab
Od pramene teče Fichtelnaab na jih do Neubau, přijímá tam umělý odtok ze slatě Seelohe, napájí rybník Mühlweiher, protéká Fichtelbergem, jižně od něj ji posilují potoky Kratzebach, Schnaitbach a Fuhrbach a pokračuje k jihovýchodu širokým údolím. Kousek před Ebnathem do ní ústí Gregnitz, před Riglasreuthem řeku překlenuje vysoký viadukt železniční trati Norimberk – Marktredwitz. Mezi čediči Armesbergu a žulami Steinwaldu, kolem hadcových vršků u Grötschenreuthu, dosahuje Nába u Erbendorfu nejjižnějšího bodu Smrčin. Cestou ji posilují potoky Höllbach, Felbererbach, Godesbach, Forellenbach a Tiefenbach.
U Windischeschenbachu se Fichtelnaab spojuje s Waldnaab. Po celém toku se vodní síla hospodářsky využívala pro hamry. Už v letech 883–887 se na dolním toku objevuje jméno řeky jako „Napa“. Dne 13. 2. 1061 je tok v listině označen jako „Crumbanaba“, později se nazývá „Waldnabe“ nebo „Fichtelbergische Waldnabe“; od počátku 19. století se prosadilo dnešní jméno.
Objevte prameny Smrčin na pěší túře!
Tipy na trasy najdete v našem plánovači tras.